Mluv, kapelníku, mluv! Miloň Čepelka zpovídá Václava Hybše

Václav Hybš a Miloň Čepelka o svém knižním rozhovoru říkají:
„My níže podepsaní jsme se během uplynulých měsíců, ba roků, scházeli a povídali si. Jak čas utíkal a řeč se větvila, ozývala se různá jména, známá třeba jen jednomu, ale na druhé straně zase slavná, slavnější a nejslavnější, s nimiž se první z nás, muzikant, potkával na cestách republikou i světem. Jeho vzpomínky na setkání s nimi včetně důsledků, které to někdy neslo, byly tak zajímavé, že druhý podepsaný navrhl, abychom z nich udělali knížku.

Pamětník nechtěl ani slyšet, že to neumí a že už o něm vyšly knížky dvě, ale jak mu paměť sama nabízela zpěváky, kolegy dirigenty, skladatele, aranžéry, režiséry, zvukaře, fotografy, malíře, spisovatele, filmaře, herečky i měnící se dobové mocipány s možností rozhodovat, povolovat či zakazovat – byla to tak bohatá přehlídka zážitků, že nakonec souhlasil. Namítal ještě, že nikdy nepsal než noty a že je ochoten nejvýš vyprávět, ale na papír prý – to je citát – ,to musíš hodit ty!‘ S jasným záměrem, že nikde neujedeme od čistočisté pravdy, a s podmínkou, že zvědavosti se meze nekladou a že nebudeme hledět na čas, jsme se dali do díla. Výsledek nabízíme. Má tvar rozhovoru, ke kterému vás zveme spíš jako posluchače než čtenáře, i když je vytištěn a jinak než přečtením ho nezvládnete. S přáním ,bavte se, divte se, ale věřte nám prosím‘ vám přejeme příjemné chvíle nad knihou!“
Text je doplněn celou řadou fotografií z profesního i osobního života Václava Hybše.