reCanc 969 čili 240 264 slov (hlavně) o české próze

Má literatura dnes, v epoše digitální, ještě smysl? A má nějaký „poslání“ kritik, tedy ten, kdo o literatuře píše? … Nevím… těžko říci. Začtete-li se do přítomné knihy, snad si uvědomíte, že literatura není jen výčtem kanonizovaných jmen, ale také historicky poměrně osvědčeným způsobem přemýšlení o lidské existenci. Literární kritika může být dialogem člověka, jenž se cítí být znalcem (možná oprávněně, možná ne), s texty a autory vstupujícími do veřejného prostoru. Ale také dialogem s potenciálním a reálným čtenářstvem. Jde tedy o individuální promluvu v sociálním rozhovoru, který spolu musíme vést, pokud chceme naši současnou literární a mimoliterární sémiosféru vztáhnout ke kulturní tradici, přesněji k tomu, co si pod ní představujeme – a případně projektovat možné budoucnosti.

Kritik přitom na sebe může brát rozmanité role. Ve vztahu ke spisovatelům a čtenářům může být jak soudcem, učitelem či marketingovým propagátorem, tak i hravým provokatérem, jenž čtenáře ponouká, aby literaturu pouze nesimulovali, nýbrž její umělecký a sociální smysl skutečně textově a myšlenkově zakoušeli