Dějiny skalpování. Zakrvácené kštice, trofeje a významy

Šokující, ohavné a „nelidské“ – takové přívlastky dostávalo skalpování čili trofejní zvyk zbavující nepřítele jeho vlasů i s různě velkou částí kůže z hlavy. Obsáhlá knižní monografie pojednává o dlouhé historii skalpáže se zvláštním důrazem na nativní, indiánské kultury Severní Ameriky. Ovšem není to jen americký fenomén. O skythském skalpování v Eurasii psal již antický Hérodotos před 2500 lety a jeho přesné až „etnografické“ svědectví potvrzují osteologické doklady z Altaje (Pazyryk) či ze Sibiře (Ajmyrlyg). Skalpové trofeje se kdysi braly i v Evropě – stopy odnětí kadeří nese třeba už pravěká dětská lebka z dánského močálu (Dyrholmen) či ze Švédska (Alvastra). Zmínky o skalpování – též jako extrémním trestu – najdeme i ve starověkých a raně středověkých textech. V nativní Americe bylo odnětí vlasů či braní trofejních hlav významným činem z řady důvodů (doklad vítězství, magie, rituály), a to jak v předkontaktním období (což dokládají archeologické nálezy o stáří tisíc let i více), tak po příchodu Evropanů, kteří vyhlásili odměny za indiánské skalpy, a stimulovali tak rozvoj skalpovací praxe. Bohatě ilustrovaná kniha osvětluje významy skalpování i lovu hlav a lebek v původním prostředí, ale všímá si rovněž dnešní etiky vystavování takových „artefaktů“ a také odrazů v kultuře a popkultuře: ve filmech, mayovkách, románech či komiksech. Od roku 1906, kdy Georg Friederici vydal disertaci o skalpování, jde o světově nejucelenější práci.