Plav 7/2025

Říká se, že Buenos Aires má ze všech měst světa nejvíce knihkupectví na počet obyvatel. Čtení – a možná ještě více psaní – se zde stalo nejen zvykem, ale i nástrojem sebevyjádření. Argentinci nečtou jen proto, aby se pobavili nebo poučili, ale aby mohli dál vyprávět svůj příběh: na stránkách knih se prolínají osobní vzpomínky s kolektivní pamětí, politikou a poezií. Argentinská literatura se vyznačuje zvláštním napětím mezi dokumentem a fikcí, které je jedním ze způsobů, jak zpracovat traumata diktatur, emigrace a sociálních proměn. V tomto čísle se společně vydáme do krajiny, která samu sebe vnímá jako otevřenou knihu – text, jenž čeká na nové výklady, dopsání i škrty.

Otázka identity, kdo jsme a odkud přicházíme, byla ústředním tématem argentinské literární tradice již od konce 19. století, kdy směřovala k evropskému kánonu, v němž hledala vzory i uznání. Ve 20. století však došlo k obratu: přistěhovalecké kořeny a „cizost“ byly potlačovány a kulturní prostor se homogenizoval. Tato proměnlivá dynamika tvoří unikátní společenské pole, v němž se neustále přepisuje otázka národního „já“.

Jak Argentina vypráví sama o sobě? Jak se její hlas mění s každou novou generací autorů? A proč se jejich sebepojetí tak často vymyká jednoduchým odpovědím? Ve vybraných textech se pokusíme nahlédnout do různých podob této jihoamerické země, jejích rozporů, hranic i možností.

Světlo do sebepoznávání nám v úvodním rozhovoru pomůže vnést spisovatel Juan Pablo Bertazza, rodák z Buenos Aires sídlící v Praze. Jeho zkušenost života mezi dvěma kulturními póly – Latinskou Amerikou a střední Evropou – otevírá prostor pro otázky po domově, jazyce i tom, co zůstává, když člověk své rodiště opustí. V návaznosti na jeho reflexi se k pojmu identity obracíme v teoretičtější rovině prostřednictvím tematického eseje Jorgeho Luise Borgese. U něj také započneme překladovou část, kterou otevřeme jeho raným sonetem, jenž dodnes vyvolává otázky o pravosti autorství. Z deníků Alejandry Pizarnik, balancujících na hranici mezi poezií a zápisem, vystupuje obraz psaní jako existenciální nutnosti, zápasu se sebou i s jazykem. Do světa poezie nás zavedou María Negroni a Andrés Neuman se svými existenciálně laděnými texty. Zcela jiný akcent vnáší básně Juana Gelmana, v nichž se identifikace pojí s dějinami násilí, mlčení a rezistence. Jeho dílo dále doplňují dva eseje: první se věnuje původním obyvatelům Argentiny a představuje hlas básnířky Liliany Ancalao patřící do kmenu Mapučů, druhá, od Marcose Aguinise, se zamýšlí nad tím, proč argentinská identita tak často osciluje mezi pýchou a zádumčivostí. Do poetické roviny nás vrátí básně Pabla Bacy a tematický blok uzavírá výběr z deníků Ricarda Piglii – zápisků, které nejsou jen autobiografií, ale i soukromou encyklopedií argentinské literární historie.

Příští číslo se vydá jiným směrem – napříč stepí a horami Střední Asie – a přinese ukázky moderní mongolské literatury.

Dominika Tesařová