Bílé předání a Černé zbytky

Některým čtenářům může Guy Viarre přivodit dočasnou ztrátu dechu, ztrátu řeči. Každý jeho fragment v sobě skrývá nebezpečí mozkové mrtvice, po které se člověk musí znovu učit mluvit. Jeho básně o jednom, dvou, pěti verších jsou pahýly provazu, který se s čtenářem-oběšencem utrhne těsně předtím, než ztratí vědomí. Intenzita těchto zášlehů možná vyplývá i z toho, že nám pod nohama schválně podtrhává stoličku smyslu. Noříme se do těchto textů fatálně sami. Ale na hladinu se vracíme proměněni a také ostatní mohou zničehonic chutnat jinak.

Guy Viarre (1971, Albert - 2001, Tarbes)
V mnoha ohledech posmrtný francouzský básník. Velmi radikálně přistupoval nejen k psaní (starší text, s kterým už nebyl spokojený, byl schopen nemilosrdně proškrtat až na dřeň), ale i k životu, který podobně nesmlouvavě škrtnul sebevraždou. Většinu jeho textů připravil k vydání z krabic s pozůstalostí jeho blízký přítel Cédric Demangeot.