Překvapení, dědečku?

Do lesa se dá chodit třeba na šišky nebo na dřevo, a když se přihodí a rostou, tak i na houby; v případě borového lesa na modrofialové borůvky a na prosluněnou paseku i na maliny. Mňam…

Věřily byste (vy děti) nebo věřili byste (vy čtenáři), že se dá jít do lesa i na stromy? Nemyslím s pilou a sekerou nebo, to na začátku, s rýčem a motykou; v takovém případě se ještě asi o lese mluvit nedá, jdete-li jej teprve sázet. Petrovi a Jakubovi se, jak se dozvíte na dalších stranách, něco takového podařilo, a dokonce to pro ně bylo překvapení. Překvapení jít do lesa na stromy. A ne na ledajaké, ale mohutné, prastaré, staré víc, než pamatovala babička Boženy Němcové. Zkrátka na stromy památné a div ne památeční. Zvlášť na jeden takový.

Petr s Jakubem měli velké štěstí na dědečka. Nezáviděl jsem jim ho, ale přál, protože já sám jsem žádného svého dědečka nezažil.

Ten jejich dědeček byl navíc letní, prázdninový, a takového mít je štěstí. A je-li trochu tajemný a dokáže pro kluky připravit nejen překvapení stromové, ale i noční, nemůže být hezčích prázdnin. Možná ani nevěděli jak, dozvěděli se přitom tolik jiných zajímavostí! A to nejen o starých stromech, ale i starých časech, časech našeho krále králů, Karla IV.