Protažené stíny

Poezie Jana Gabriela je nesena touhou vydo­bývat ze světa potutelné juxtapozice různě ne­souvisejících skutečností. Proti zprostředko­vanému světu staví svět skutečný, který má ještě nějakou váhu, vůni, příchuť náladu i tresť. Při čtení jeho textů nejen zakoušíme nové, překvapivé vjemy, které rozšiřují naši vlastní citlivost, ale dozvídáme se i něco o svě­tě skrze pregnantní obrazné myšlení, které je vlastní právě pouze poezii.

Co vlastně mohou být ony „protažené stíny“, podle kterých se jmenuje celá sbírka? Vlnící se postavy a siluety, jejichž obrysy jsou zastřeny temným světlem? Koho představují tyto postavy? Odkud se vzaly? Kde jsme je mohli spatřit? Protažené stíny jsou pozdravy dávno mrtvým přátelům, obrazy, mžitky před očima, které jsou ukryty v podsvětí vzpomínek a neustále vyplouvají na povrch: „Každý nový fantom si táhne svou sirku / […] / Kdo ví čí tělo bude napříště z balicího papíru“ (b. Rozhlédnout se). V knize se objevují: „Nepopsané stránky svítání“, „Neděle plné knoflíkových dírek“, nebo „Pobledlé tváře oživené zapalovačem“. Jsou to momentky paměti, co zazáří jasným světlem uvnitř temného prostoru mysli před usnutím nebo naopak při probuzení a náhle všechno ozřejmí v objevné básnické zkratce. Gabriel ve své nové sbírce dospívá k určitému bodu, kde kulminuje jeho dosavadní život a „stárne jako surrealista“. Jeho básnická imaginace si tropí žerty z nejbanálnější každodennosti, ale zároveň u něj nechybí „vzpřímený životní postoj“.