Plav 8/2025

ÚVODNÍK

Nápad vydat se na průzkum mongolských stepí a vysokých hor Altaje se zrodil před spoustou let v mé rodné České Lípě, městě s nejpočetnější mongolskou menšinou u nás. Ačkoliv jsem vyrůstala na jednom sídlišti s dětmi mongolských imigrantů, soužití s těmito našimi sousedy bylo poznamenané předsudky a stereotypy, které pramenily z neznalosti jejich kultury. Také proto pro mě Mongolsko zůstávalo zemí opředenou tajemstvím. Domnívám se, že většina českého čtenářstva to má podobně – čerpá své znalosti z debutu Petry Hůlové či z Tajné kroniky Mongolů, kterou přeložil v padesátých letech orientalista Pavel Poucha a která, ačkoliv naprosto zásadní, nevypovídá o dnešních Mongolech zhola nic.

To, že by mohlo vzniknout číslo věnované moderní mongolské literatuře, vyvstalo z rozhovoru s dvojicí Veronik, které společně vládnou pražské mongolistice a obě do čísla přispěly. Veronika Kapišovská, hlavní spojka současné česko-mongolské komunikace, sestavila koncepci výhradně z autorů píšících od druhé poloviny minulého století do současnosti. Na jedné ze svých četných návštěv Ulánbátaru požádala o rozhovor na téma moderní literatury literárního vědce B. Mönchbajara. Veronika Zikmundová zase nabídla překlady básní, které dlouho čekaly na vydání v šuplíku. Vývoj předmoderní tradice, podstatný pro porozumění pozdějším textům, shrnul v tematickém eseji mongolista Jiří Šíma.

Překladovou část otevíráme krátkou prózou C. Damdinsürena, autora stojícího na přelomu starého světa a moderny. Výběr z moderní poezie se rozkročuje přes undergroundové básníky stíhané komunistickým režimem jako R. Čojnom a D. Ňamsüren po současné výrazné tváře literární scény L. Öldzítögs a G. Ajúrdzanu. Mongolská literatura, a především poezie, se přitom vyznačuje výraznou hudebností, která je určována velkým množstvím aliterací a asonancí – zvukovou kvalitou, která vychází z tradice orálního předávání. Dnes do ní navíc vstupují motivy a témata intertextuální nebo globální, ale přesto si zachovává pevné napojení na folklór, což lze sledovat i v povídkové tvorbě.

Povídky D. Norova a S. Bürného mají společné téma bolestného střetu náboženských představ s proměnou myšlení a hodnot urbanizovaného světa. Experimentální text S. Anudariho, literární ikony devadesátých let, rozbíjí větnou skladbu a nechává se unášet pouhou hudebností čehosi, co snad někdy věty vzdáleně připomínalo. Současné ženské psaní silně inspirované pohádkovým žánrem naleznete v povídkách básnířky Emüdžin a povídka Akvárium L. Öldzítögs je zase variací na kafkovské téma.

Věřím, že tento výběr otevře našim čtenářům nové horizonty a ukáže Mongolsko ne pouze jako zemi pastevců a jurt, ale jako partnera v kulturním dialogu. Zároveň bych vás ráda vyzvala ke čtení v kontextu: je zřejmé, že překladů z mongolštiny do češtiny nemáme zdaleka tolik jako překladů z jazyků hegemonních asijských kultur. Číslo, které držíte v rukách, je naše historicky první věnované mongolské literatuře. Čtenářská i překladatelská základna mongolistiky se nachází na okraji. Právě proto bych chtěla poděkovat všem překladatelům, kteří do čísla přispěli – pro některé z nich jsou otištěné texty překladatelskými debuty. I příští číslo bude mapovat oblast českým překladem takřka neosídlenou – Jakub Vaněk vás v něm tentokrát zavede mezi karibské básnířstvo. Přeji vám vítr ve vlasech a příjemné čtení. Čaj s vámi!

Michaela Melichová