Kontexty 3/2026

Editorial: Víc než pouhá životní jubilea. K devadesátinám Pavla Švandy a Milana Uhdeho
František Mikš

Už jsem jednou někde napsal, že člověk má život intelektuálně bohatý a pestrý i podle toho, jak chytré a inspirativní lidi má kolem sebe – od nejbližších přátel až po občasné spolupracovníky. A ještě víc než o jeho vrstevnících to platí o lidech o generaci starších, s nimiž měl to štěstí se potkávat, přátelit a často se od nich i něco užitečného naučit. Já měl v životě takového štěstí vrchovatě. Naším časopisem prošla celá řada výjimečných osobností, které nás v mnohém obohatily a jimž jsme také před časem s Petrem Fialou věnovali knihu Portréty & vzpomínky (2023). Jsou tu však dva mimořádně vzácní lidé, kteří se s námi autorsky i přátelsky setkávají už od založení časopisu, tedy víc než tři a půl desetiletí, a kteří při nás stáli i v těžších dobách, jež jsme občas zažívali – spisovatel Pavel Švanda (nar. 6. 6. 1936) a dramatik Milan Uhde (nar. 28. 7. 1936). Oba se dožívají významného životního jubilea, k čemuž jim srdečně gratulujeme.

Pavel Švanda začal s naším časopisem spolupracovat hned po jeho oficiálním založení v roce 1990 a bezesporu patřil mezi nejpilnější a nejvytrvalejší přispěvatele. Za ta dlouhá léta publikoval na našich stránkách obrovské množství textů – úvah, esejů, knižních a filmových recenzí, deníkových záznamů, kratších próz i ukázek poezie. Patří spíše mezi tišší autory, kteří nejsou obklopeni hlukem popularity, neokupují veřejný prostor a nesnaží se čtenáře za každou cenu zaujmout či ohromit, ale tiše a vytrvale pracují na svém díle. Vzpomínám si, s jakou chutí jsem v mládí čítával jeho pronikavé eseje, a myslím, že právě na nich jsem se naučil, jak se má psát – aniž bych si pochopitelně dělal iluze, že bych někdy dosáhl jeho vytříbenosti a uměřenosti.

Švandovo psaní je založeno na soustředěném pozorování, na přesnosti jazyka, na jakési vzácné lidské a autorské vyrovnanosti. Jeho eseje a úvahy jako by svět kolem nás a jeho problémy spíše nově nasvěcovaly, než aby hlásaly nějaké hotové a nezvratné pravdy. Jsou svým způsobem uklidňující, vedou nás ke ztišení a k přemýšlení, k určité pokoře před složitostí lidské a společenské situace. To vše jsou pochopitelně kvality, které dnešní mediální provoz, založený na permanentním dráždění davu a volání po radikálních odsudcích, zrovna neoceňuje, k velké škodě nás všech. V poslední době se bohužel Pavel Švanda kvůli slábnoucímu zraku autorsky odmlčel, stále se však věnuje psaní poezie – a myslím, že nás ještě něčím překvapí.

Milan Uhde je naopak člověk hlasitý a společensky viditelný (a slyšitelný), ale neméně intelektuálně poctivý a inspirativní. Je jednou z nejvýraznějších osobností našeho kulturního a veřejného života, skutečně živoucí legendou, kterou není třeba blíže představovat. Spolupracovat s námi začal ještě dříve, někdy v roce 1988, v samizdatové Střední Evropě, kde publikoval pod svým jménem, neboť jako disident a signatář Charty 77 nemusel nic skrývat. V devadesátých letech se osm let pohyboval ve vysoké politice, byl ministrem kultury, dosáhl i jedné z nejvyšších ústavních funkcí, ale kontakt s námi neztratil a později opět navázal na pravidelnou spolupráci. Přestože se sám na svou politickou dráhu dívá spíše kriticky, řekl bych až hyperkriticky, patřil mezi výrazné a kultivované politiky, jejichž přínos k budování polistopadové demokracie a parlamentní kultury bude teprve plně doceněn. Začteme-li se do jeho tehdejších novinových článků, rozhovorů a brilantních proslovů, sebraných v knize Česká republiko, dobrý den (1995), pocítíme zvláštní nostalgii po době, kdy politiku v naší zemi formovali intelektuálové a hodnotově i kulturně vyzrálé osobnosti. Uvědomíme si také, že některé ze zápasů, které tehdy Milan Uhde v politice započal, vede vlastně jinými prostředky dodnes, v bezmála devadesáti letech, a to s neuvěřitelnou vytrvalostí a odvahou. Nejen svými občanskými postoji a aktivitami, ale i celým svým obsáhlým dílem.

S Milanem jsme už mnoho let blízcí přátelé a já si toho nesmírně vážím. Obdivuji jeho životní energii, s níž se vrhá do nejrůznějších projektů a intelektuálních dobrodružství, jako by pro něj věk nic neznamenal. Rovněž jeho mohutná paměť jako by s přibývajícími léty neslábla. Pokud si v Brně někdo všechno pamatuje, pak je to Milan Uhde. A podat to umí dramaticky jako nikdo jiný. Jeho osobitý humor je nakažlivý a jeho mocný hlas mi vždy zní v hlavě ještě dlouho poté, co jsme se rozešli.

Je pochopitelné, že se za dlouhá léta existence časopisu okruh našich přispěvatelů postupně obměňoval. Někteří autoři skončili, protože se nám názorově vzdálili, jiní ztratili chuť psát či začali publikovat jinde. O to víc si vážíme těch, kteří s námi zůstali spojeni po tak dlouhou dobu a jejichž texty i postoje spoluutvářely charakter této revue. I proto jsou letošní jubilea Pavla Švandy a Milana Uhdeho něčím víc než jen běžným životním výročím. Připomínají nám, že i v dnešní rychlé a neklidné době existují hodnoty a přátelské vazby, které dokážou přetrvat desetiletí.