Gramotnost, farní školy a výuka náboženství v Čechách na přelomu 17. a 18. století

Kniha je prvním pokusem o celkové zpracování problematiky farních škol v Čechách v pobělohorském období. Vychází jak z pramenů archivní povahy, tak i z dobových pramenů literárních. Počty farních škol v řadě regionů až dvojnásobně přesahovaly počty obsazených far, celkový počet míst, kde se kolem roku 1700 vyučovalo, je dokonce nepatrně vyšší ve srovnání s údaji z doby pozdní vlády Marie Terezie. Rozdíly mezi farními školami ve městech a na vesnicích byly ovšem propastné jak z hlediska materiálního zabezpečení učitelů, tak z hlediska stavu škol, ale i v oblasti úrovně výuky a počtu měsíců v roce, po které se vyučovalo. Naprostá většina učitelů měla na starosti kromě výuky také hudební doprovod bohoslužeb, pohřbů, křtů a svateb, mnohým však nezbývalo než si přivydělávat další prací jako zvoníci, hodináři, pastýři, sezonní podruzi apod. Děti se ve školách učily číst, psát, počítat, důležitou složku představovala výuka náboženství, mnohde kantoři směřovali své žáky i ke hře na hudební nástroje a ke zpěvu duchovních písní. Práce v zásadě potvrzuje tezi uvedenou v některých přehledech českých dějin o vcelku vysoké gramotnosti českého pobělohorského obyvatelstva.