Cesty za šesti německými patronátními ponorkami

V průběhu roku 1941 německé vrchní velení zjistilo, že Luftwaffe nedokáže v boji zasadit Velké Británii zničující úder. Zvažovalo tedy možnost úplné izolace Britských ostrovů a obrátilo svoji pozornost k ponorkovému námořnictvu Kriegsmarine; k válečné ponorkové flotile, která po pádu Francie přesunula své základny z Německa do přístavů v Brestu, Bordeaux, La Pallice, La Rochelle, Lorientu a Saint Nazaire na západofrancouzském pobřeží Atlantiku. Odtud pak německé ponorky mohly snáze napadat spojenecké i neutrální obchodní lodě a tankery v Atlantiku. Z nových základen měly také mnohem blíže k trasám námořních spojeneckých zásobovacích konvojů a současně mohly odtud provádět i bojové plavby až do kanadských vod, k pobřeží Severní Ameriky a břehům západní Afriky. Období let 1940 až 1942 představovalo pro Německo největší šanci na vítězství v bitvě o Atlantik. Byly to roky „šťastných časů“, kdy se zdálo být velice pravděpodobné, že Dönitzovy posádky zvítězí v bitvě, kterou on nazval válka o tonáž.“