Paměti jihočeského odbojáře
Pikl Josef

Když Josefa Pikla (1908–1991), učitele ve Vyskytné na Pelhřimovsku, v roce 1971 jeho přátelé přemlouvali, aby sepsal své vzpomínky, nemohl se k tomu dle vlastních slov odhodlat z obavy, aby jej snad někdo „nepovažoval za povídálka, který si vymýšlí hrůzné příběhy, aby učinil své vyprávění poutavějším“. Poté co se rozhodl, že toto riziko na sebe vezme, hned v úvodu vyprávění žádal každého, kdo je bude číst, aby uvěřil, že se vynasnaží vyprávět jen bezprostředně prožité nebo bezpečně ověřené. Chtěl tak čelit skutečnosti, že lidé z různých důvodů události z okupačních let zkreslovali – aby vypadali zasloužilejší, předně pak z politických důvodů, související s nástupem komunistů v poválečném Československu. Takové počínání v Piklovi vždy budilo hluboký odpor. Zveličování utrpení věznic a koncentráků měl za zcela nepřijatelné, neboť holá skutečnost byla pro něj dostatečně otřesná.
Z těchto pohnutek vzešlo osobní svědectví o anabázi českého protektorátního odboje, délkou trvání v Evropě ojedinělého, zásahy okupační moci bohužel o to dříve rozdrceného; především ale svědectví o poměrech v nacistických koncentračních táborech a postavení českého vězně v nich. Před čtenáře se až po bezmála čtyřiceti letech dostává výpověď, v jejíchž zákrutech se osudy vězněného učitele z jižních Čech potkávají se zásadními, jakkoli mnohdy opomíjenými historickými skutečnostmi, a pomáhají je tak potvrdit a zpřesnit. Hodnota vzpomínek spočívá ovšem i v jejich časovém přesahu do „mírových“ dob. Josef Pikl se nikdy nestřetl s komunistickou represí v jejích nejtvrdších podobách. Namísto toho byl ve svém občanském životě pomalu ubíjen úskoky, falší a šikanou úředních míst, obsazovaných běžně lidmi, o jejichž chování za války mohl sám vydat svědectví na hony vzdálené jejich poválečné sebeprezentaci. Líčení v rozpětí let 1939–1975 je tak neocenitelnou zprávou o „malém“ českém člověku, jehož niterná velikost ve skutečnosti přesahuje horizont obou krutovlád, které se zemí přehnaly.