Minima moralia - Reflexe z porušeného života
Adorno Theodor W.

Jen na první pohled se soubor Adornových fragmentů, poněkud možná matoucích svým tematickým záběrem – čteme v nich o Proustovi, Baudelairovi, Ibsenových dramatech a kulturním průmyslu, o předválečné němčině, fašismu i odborovém hnutí, o ženské otázce a milostném citu, o americké krajině i touze po domově –, může čtenáři jevit chaotický, zejména bude-li knihou Minima Moralia zprvu jen listovat. Ale i to je (možná dokonce přiměřenější) způsob, jak se přiblížit Adornovu myšlení. Kniha vznikla v době těsně poválečné a její podoba nemůže nereagovat na události druhé světové války a zkušenost (jakkoli zprostředkovanou, neboť Adorno válku prožil v emigraci) masového vyvražďování Židů; psát s touto zkušeností „v nervech“ metodicky úhledná pojednání o etických problémech by kromě jiného bylo, ač to autor nikde výslovně neříká, urážkou všech jejích obětí. Avšak i z hlediska „produktivnosti“ myšlení je zdánlivě roztěkaná forma fragmentů adekvátnější autorově úsilí po porozumění skrytým i očividnějším hrůzám tehdejšího (dnešního?) světa. Adornovo myšlení je inspirováno Hegelovou dialektikou a Marxovou kritikou kapitalismu; tyto podněty však výrazně přetváří – pravdou již v žádném případě není totalizující idea celku – a zároveň je překračuje mesiánskou perspektivou, jež je stejnou měrou nedosažitelná jako nezbytná.