Kdo je kdo? aneb cesta, cestička...
Palečková Libuše, Paleček Josef

Už sám nápad poskytnout v této připravované knize „raně školnímu“ zvídavému dítěti
elementární sumu informací o světě - a zároveň mu umožnit iniciální orientaci ve světě
hodnot, hledat a poprvé zakótovávat jeho pozici v lidském společenství - považuji za velmi
šťastný a zejména v současné době mimořádně potřebný. Zvlášť cenné je už ono
rozdělení textu na part vysloveně dětský, a na ten „dospělácký“, který chce nabídnout
rodičům (libo-li i prarodičům, případně jiným členům rodin) jak jen možno nenormativní
návod, jakým směrem a způsobem mohou dál rozvíjet pohádkově intonovaný a fantazií
obou tvůrců obžívající svět věcí a vztahů, jehož evokace tvoří první, dětský plán knížky.
Nabízí se tu totiž slibná šance k vytváření jakýchsi rodinných „společenství četby a
prohlížení“, jejichž význam pro posilování mezigeneračních vazeb je mimo jakoukoliv
pochybnost!
Tento svůj záměr uskutečňují autoři formou hravě uvolněné mozaiky (či sítě?), která má
ale svůj pevný řád a vnitřní logiku. Celý „příběh cesty cestičky“, vedoucí od jednotlivých
faktů a nejrůznějších, především dětem obzvlášť blízkých reálií, k jejich vzájemným
vazbám a souvislostem, až k aktivně porozumivému pohledu na ně, k přemítání o jejich
smyslu, se odehraje vlastně jen v ateliéru malíře Josefa a uprostřed jeho obrázků. Ale
odtud a z nich, z tohoto důvěrného „malého světa“, se ona proslulá „Piagetova šipka“
rozběhne do všech světa stran, aby sytila zvědavost dítěte a proměnila ji v aktivní
zvídavost. Ta nakonec i prostřednictvím poznávání reálií vnějšího světa (ty jsou tu
exponovány ve veliké šíři: od těch nejprostších: květin, zvířátek apod., až po ty skutečné
přírodovědné, technické apod.) dospívá až k zárodečným podobám poznání o sobě
samém, k uvědomění si vlastního já, a tím i svého místa v rodině, přírodě, společnosti, ba
až i vesmíru. Průvodcem, mediátorem a hybatelem všech těchto stále rozvinutějších
„kognitivních“ procesů je v knížce panáček, jenž vyskočí z jednoho malířova obrázku,
nejprve anonymní, znaková figurka, která tím, že si uvědomuje, že vědět znamená i
rozumět a že jakákoli zkušenost mívá své příčiny i své širší důsledky, se stává stále
„určitější“, panáček se tedy ontogeneticky vyvíjí a proměňuje (důležité je, že se vše
odehrává v dialogu!), je nejprve „veselým pánem“ (mimochodem: za moc hezký nápad
považuji použít k jeho „opozitu“ figurku z obrázku otočeného v ateliéru zády - „smutného
pána“), do hry významů tedy už vstupují elementární psychologické charakteristiky této
postavičky, nakonec však získává jméno a s ním i to nejpodstatnější: svou identitu,
nezaměnitelnost, svůj úběžníkový bod: stává se tedy Augustýnkem. A má-li už jméno,
vstupuje tím i do světa hodnot, do světa první závaznosti, odpovědnosti, a tím již říkáme: i
etiky. První, iniciální přirozená „socializace“ dětské osobnosti, její integrace, je tu tedy
nutně podmíněna právě onou „individuací“. Není taky myslím pro dítě nesnadné se s touto
postavou identifikovat, a o to myslím taky autorům šlo především! Za cenné považuji i to,
že autorka svět nadměrně neidylizuje, že přes základní radostnost, pozitivnost pohledu na
něj se nevyhýbá ani rozličným temným, problematickým, či život přímo ohrožujícím
nebezpečím současného světa. A taky že bere dítě vážně, jako rovnocenného partnera
dospělých, nijak na ně „nešišlá“!