Don Vítor si hraje a jiné básně
Riedlbauchová Tereza

Podobně jako ve Velké biskupovské noci jsou to verše převážně milostné, smyslné, dávající "ochutnat tajemný vnitřní pohyb", tentokrát v nich ale žena leží spíš už jen "se svým pomíjivým tělem"; zatímco ten v dálce "vyvolává fotky", ona zapisuje. Historii svého těla, které bylo hněteno a jitřeno, rozdíráno i laskáno, píše dějiny svého břicha, "připravená vydat ti (jeho) tajemství". Její "muž, Viking, don Vítor", kouřící, nahý, zahalený do záclony, je totiž - sochař. Sochař, který zároveň s hlínou ve svém suterénním ateliéru formuje a proměňuje její tělo, jež se vposledku "pokryje stržemi a propastmi". Tereza jako by najednou chtěla být ve svých textech i v životě hravá stejně jako on… Těžko se však ubránit dojmu, že namísto plnokrevně zachycených bezstarostných časů trčí z té "hostiny rozkoše a lásky" úzké kosti "vykuchaného rybího těla". Během hry se přízračně "kyčlemi (kostry) prodere bílá labuť".