Červený a černý
Stendhal

Dnes již klasický román Červený a černý původně zcela propadl. Dobové autority soudily, že nestojí za přečtení: autor ho prý napsal nedbalým a místy přestručnělým stylem, útržkovité, vypjaté dialogy se vzdalují realitě, vyprávění mnohokrát prudce mění tempo a logika příběhu budí otázky. „Mám na mysli jinou logiku a jinou pravdivost – pravdivost života,“ odpovídal Stendhal a dodával: „sázím na los v loterii, jejíž hlavní výhra je být čten v roce 1935“. Měl pravdu, a zároveň se mýlil: jeho hluboké vcítění do psychologie postav a pohybů společnosti stejně jako nepochopitelně moderní styl učinily z Červeného a černého knihu, kterou vyhledávají čtenáři po celém světě právě tak i v 21. století. Příběh Juliána Sorela –ctižádostivce a učenlivého intrikána, jenž ale v rozhodujících okamžicích jedná podle diktátu srdce –, milující, zoufalé paní de Renal a přímé, hrdé, možná naivní
Matyldy de la Mole může znovu začít.